THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Málo platné, někdy se holt člověku stane, že není natolik prozíravý, nakolik by si asi nejspíš sám přál. Když jsem se na jaře letošního roku krotil s komplexním hodnocením plzeňských MAELSTRÖM s tím, že tři skladby jsou pro něco takového příliš málo, rozhodně jsem nepředpokládal, jak hluboce jsem se protentokráte zmýlil. V případě MAELSTRÖM totiž takové tři (nebo čtyři, ať nežeru) skladby bohatě stačí k tomu, abyste si odnesli docela přesný obrázek o tom, jak se to s touhle kapelou má.
A má se to s ní celkem neslavně. Neboť dlouhohrající debut „Miss Parazit“ (čítající mimo jiné i necelých čtyřicet minut hracího času a k tomu k uzoufání nevýrazný obal) zkrátka není o ničem jiném, než jen o nastavené kaši ze zmíněného proma. Kaši, která se spíše neúspěšně snaží popasovat s tím, kterak hrát heavy metal a znít při tom současně, a kaši, u které tím pádem přesně nevíte, jak vám vlastně chutná. Na konto zajímavých okamžiků je proto albu možno přičíst jen zajímavé intro „Pád do Maelströmu“ (mimochodem, řekl bych, že navíc také až nečekaně podnětné, protože kdo z nás ví, jak to skutečně zní uprostřed Maelströmu?) a skladby „Správnej směr“ (která se svým poctivým melodickým motivem v porovnání s ostatním aktuálním materiálem jakoby od minula dozrála ve skutečně kovaný kousek) a „Miss Parazit“. Titulní věci navíc nechybí příchuť výpravného a členitého metalového opusu, který se od krásné doprovodné vyhrávky vypíná až mohutnému refrénu a nechává tím pádem tak trochu zapomenout na všechno ostatní, co se na desce odehrává. Čehož ostatně není mnoho, neboť ve zbylém hracím čase se MAELSTRÖM především potýkají se zřetelným nedostatkem výrazových prostředků a víceméně omílají stále dokola vzorec několika ospalých riffů („M.S.H.“, „Disbalanc“ nebo „Nečekej“) a k nim texty, z nichž ani při bližším zkoumání nelze poznat, o čemže vlastně jejich autor píše („…Stopy zamet vítr, voda, nebe – petrolej, nemá hlavu, nemá víru a záda studí zem, líznout by sis chtěl jako hadi v ohni spící, dotek horkejch těl tě trochu pálí a vrací smysly…“ /„Nečekej“/). Snad i proto (a přestože mě největší devíza alba – výrazný a příjemný zpěv Vasila Kobana – přemlouvá, abych to nedělal) nemohu jinak, než znovu podtrhnout to, co jsem o MAELSTRÖM psal posledně. Že totiž prostě a jednoduše působí nevýrazně a šedivě, jako kdyby své skladby tahali odkudsi ze skladu, kde ležely zakonzervované, jestli náhodou o několik let později někoho neosloví. Momentální šance na úspěch bych pak spíše viděl jen nepatrné, ale kdo ví, další (a delší) konzervace už by třeba své ovoce mohla přinést?
Co bych vám tak ještě o „Miss Parazit“, debutu obyčejné domácí metalové kapely MAELSTRÖM, řekl. Nicneříkající? Ano, to bude nejspíš to správné slovo.
4 / 10
Vasil Koban
- zpěv
Petr Farkaš
- kytary
Jirka Presl
- kytary
Václav Zelenka
- baskytara
Jirka Svatoš
- bicí
1. Pád do Maelströmu
2. Maelström
3. Ikarus
4. M.S.H.
5. Disbalanc
6. Správnej směr
7. Druhej břeh
8. Nečekej
9. Miss Parazit
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.